Vzhůru do povětří

Na večírcích se mladý Lorenzo řídil Kodexem nervózního rytíře. Tato sbírka rad a poznámek psaná spolužákem Emilem Kopreffem spasila nejednoho gentlemana před trapnou chvilkou ticha a v situacích, jako třeba u salátu s gorgonzolou, byla přímo neocenitelná.
Kodex v těchto případech nařizoval uchování skromného úsměvu a vidličky mířící neutrálně do prázdného prostoru buď mezi spolustolovníky (v tom případě si gentleman vybíral vhodné společníky vidličkového nařízení), anebo dolů k talíři, ale zde je možnost projevení nezájmu nad pokrmem a případné uražení hostitelky. Což může být samozřejmě cílem.
S touto zamyšlenou pozicí vypadá aktivní následovník Kodexu trošku, jako by mu uletěly včely, ale plné riziko nese za zbavení se odpovědnosti v následující konverzaci. Pokud si není Lorenzo jistý v kramflecích, přichází Kodex vždycky vhod.
Dnes využil radu číslo čtyři, tedy nepochopení, na koho je zamířeno otázka anebo přání. Lady Tremplecová měla již sedmdesát let a občas nevěděla, jestli své myšlenky sděluje nahlas, anebo pouze sobě. Navíc to nebyly nijak důležité myšlenky, takže dostat se do osidel rozhovoru nebylo ani poučné, ani zábavné. Zlaté pravidlo nervózního rytíře uplatnil Lorenzo v plné míře, a zatímco volala, jestli by se jí nějaký muž mohl věnovat při předčítání Numidiových „Letních básní“, zrychlil krok a ukryl se za rozmarýnové keře.
V těchto místech objevil překvapivou společnost.
„Dobrý večer, pane. Snad se také neřídíte Kodexem?“ Zeptal se lorda Tremplece, skrývající se hned vedle v cesmíně.
„Nerozumím, mladíku, ale nesnáším předčítání Numidia. Za posledních pět let si má senilní choť přeje slyšet básně jenom od jednoho autora a ať už byl na začátku jakkoliv dobrý, musím přiznat, že opakováním ztrácí na kvalitě. Budete laskav, když o této informaci pomlčíte.“
„Ale samozřejmě. Taktéž vám budu vděčný, když přihlédnete mírným okem na mou snahu vymanit se z obdobného důvodu přítomnosti vaší choti.“
„Za to se nemusíte omlouvat, vážně si s ní musím promluvit.“
Chvíli na sebe hleděli mlčky, zatímo v pozadí prezentovalo několik chycených ubožáků svůj rétor k potěšení lady Tremplecové.
„Ehm, slyšel jsem, že váš bratr plánuje cestu do světa.“ Prolomil mlčení lord a snažil se vypadat důstojně i na bobku a se šosy v trávě.
„Ano. Albert měl vždy takové plány, ale nikdy bych do něj neřekl, že je nakonec uskuteční. Víte, náš sourozenecký vztah by se dal považovat za přinejmenším nevyrovnaný. Je to již mnoho měsíců, co jsme se naposledy spolu bavili.“
„No, to už tak mezi těmi příbuznými bývá. Pamatuji si, že když já byl mladý, nechal jsem se jednou unést nenávistí.“
„Není možná, aby vy…“
„Ale ano, divil byste se, jaké pocity mnou tehdy hýbaly ke starší sestře. Povím vám o tom pro ukrácení dlouhé chvíle a když zde sdílíme takové naše malé tajemství.“
Lorenzo, zaujatý představou lorda vyprávějící něco pravděpodobně velmi netolerantního vůči myšlení lady Tremplecové, si poposedl a ublížil tak hroudě hlíny dosud nevinně ležící u dřeviny. Večírek byl najednou mnohem zajímavější, než za jaký ho na začátku považoval a znovu si potvrdil, že předpokládat něco není tak snadné, jak si nejdřív myslel. Usmál se povzbudivě na lorda a zaposlouchal se do jeho příběhu z dávné minulosti.
„Mohlo mi být snad sedm let. Pamatuji si, že toho léta se urodila moc krásná zelená jablka. Taková ta křehká, která po ukousnutí chroupou v ústech a vypouští sladkou šťávu. Člověk ji šťastně polyká a přitom ví, že to bylo teprve entrée celého rituálu a že ho ještě čeká několik šťastných chvil s výsledným produktem celého procesu růstu a zraní na našem slunci. Taková jablka byste třeba v Británii nikdy neochutnali, tamnější smutné slunce nemá dost síly vložit ji do něčeho tak chutného, jako jsou zelená jablka.
No, nepamatuji si už, kde jsem to jablko získal, jestli to byla zahradní slavnost, anebo pouze venkovní oběd, ale vzpomínám si moc dobře na šaty mé milé starší sestry. Nacházela se právě v rozpuku, během kterého se mladé děvče dívá po chlapcích a jediné, co si přeje, je být obdivována a zahrnována lichotkami jako Appolonova manželka. Ty šaty byly lososové s nařaseným bílým límečkem, myslím, že kdyby se tehdy tolik nehrbila, vypadala by jako princezna. No a já měl v dlaních jadýrka z toho moc dobrého jablka a přišlo mi zábavné zastrčit jí ty semínka zezadu za krk, zatímco se věnuje hostům. Byl jsem malý kluk, musíte prominout, ale má sestra mi to neprominula nikdy. Pecky se jí zachytily na zádech a protože bylo horko a ona se stejně jako každá žena ve svém úboru mírně orosila, neklouzaly dolů a zůstaly tam, aby ji neustále otravovaly a ona sebou nevyzpytatelně škubala, jako by dostávala křeče. Matka jednoho z nápadníků to přisuzovala epilepsii, což jenom dokazovalo, že o této nemoci nic nevěděla, ale sestry se toho památného dne nikdo nedotkl ani dlouhou holí. Jak ta mě nenáviděla, když to zjistila.“
„Naštěstí netrvalo ani dva roky, a byl jsem to já, kdo ho představil, se zamilovala do syna kamaráda mého otce a všechno špatné bylo odpuštěno. Ale nevěřil byste, jaké peklo jsem do té doby prožíval. Matka mi nikdy neuvěřila, že si ty šaty nešpiním sám, ale že za to může má sestra. Tolik fleků, byl jsem snad nejzaneřáděnější dítě v panství.“
Lordu Tremplecovi se zamlžily oči vzpomínkami a zůstal chvíli mlčky a Lorenzo zachovával ticho s ním. Nebylo zvykem, aby se nachomítl k takovému výbuchu důvěry a moc si toho cenil. Co v takovém případě říkal Kodex? Ten mlčel podobně jako křoviska. Autora Emila ani ve snu nenapadlo, že by se gentleman mohl dostat do takového nezáviděnihodné situace, jako je maskování za keř.
Básně skončily potleskem a Lorenzo se líně přesunul ke stolu s občerstvením. Ne snad proto, že by chtěl tuto příhodu někomu vyprávět. Naopak, tentokrát zůstal zamyšlen nezměrně dlouho na své obvyklé bryskní uvažování a skoro si ani neuvědomil, že už dlouhou minutu drží na vidličce nabodnuté tetřeví maso.
Lord mu nasadil brouka do hlavy, připomněl mu jeho vztah k bratru Albertovi, k jeho neustále rostoucí lásce ke snění a žití v myšlenkách a najednou si uvědomil, že by ho měl navštívit, pokud chce tu cestu skutečně uskutečnit. A čím vlastně vyrazí? Pojede pohodlně vlakem, anebo snad v kočáře?
„Vzducholodí?“ Dozvěděl se překvapeně o den později z úst pyšného sourozence. „Co tě to popadlo?“
Albert byl pomenší muž se sklony k tloustnutí a lhaní si do kapsy. Vždy věřil, že se mu něco povede a že něco udělá, ale nakonec to nedokázal dotáhnout do konce. Přesto byl pevně přesvědčen, že tentokrát je vše v pořádku. „Nepřijde ti to jako dobrý nápad?“ Ptal se.
„Rozhodně ne, vezmeme-li v úvahu, že budeš viset kdoví kolik stop nad zemí pouze v měchu napuštěném héliem.“
„Je to naprosto bezpečné. Ale těší mě tvá starostlivost. Je to moc milé.“
„Ano, chtěl jsem vědět, jakým šíleným způsobem se rozhodněš zprovodit ze světa.“
„Vzhůru do oblak, to je moje heslo.“
„Vzhůru do povětří, to slyším já.“
„Netušil jsem, že jsi takový pesimista. Měl jsem dojem, že jsi taktéž snílek.“
„Jsem. Věřím celým svým srdcem v nové postupy a řešení. Ale vzducholoď mi přijde nebezpečná zepředu, zezadu, ba dokonce i zevnitř. Alberte, promysli si to ještě.“
Ale Albert byl přesvědčen. Předpokládal výlet bez komplikací, šťastný návrat domů a oslavu jeho heroického činu. Ale když něco předpokládáte, tak se můžete skoro spolehnout, že to dopadne úplně jinak. Bohové nemají rádi ty, kteří předpokládají výsledek dopředu.
Smrt Alberta při zkušebním letu do Egypta se oplakala v soukromí rodiného kruhu. Jeho rakev neměla žádný obsah, pouze bílý květ chrysantémy na dně lakované schránky. Lorenzo si ten den pamatoval dobře, urodila se totiž moc chutná, zelená jablka.

– Diuk –